Hlavní

Hyperrealismus na plátně

Alexandr Pavlov malíř a učitel 

 

Alexandr Pavlov - příběhy a pocity přenesené na malířské plátno

Každý z obrazů nese nějaký příběh nebo pocity, které se snažím zachytit jak při klasickém portrétování, tak i volné tvorbě na kterou se poslední léta zaměřuji. Ve volné tvorvě se snažím zaměřovat na témata pro mnohé možná těžká, ale vyjadřující problematiku každodenního života nás všech.

Hyperrealismis a co se pod ním skrývá?

   

S kořeny v šedesátých letech dvacátého století a s oporou v euro-americké vizuální tradici má hyperrealismus pověst revolucionáře na baštách dokonale mimetické, radikálně realistické malby. Jako takový je jedním z mála skutečně dráždivých elementů současného světa umění. Je totiž přímo spojen s revoltou vůči dobově progresivním uměleckým tendencím, na straně jedné neo-avantgardním variantám abstraktního expresionismu, minimalismu, konceptualismu či umění instalace, na straně druhé více či méně angažovanému realismu. Jeho zaměření, na rozdíl od pop-artu vůči obrazu naladěné pozitivně, bylo od počátku strategicky spojeno s fotografií a technickým viděním jako takovým, jehož však nejen využívá, ale také je problematizuje. Hyperrealismus, oponující, avantgardou však také dobře poučený, se záměrně pohybuje na hranicích realismu, naturalismu, iluzionismu a verismu. Nelze jej chápat jako vizuální hru, projekci idealizovaného světa, ani výsledek prosté artistní snahy – zosobňuje zcela elementární zájem o to, co reálně existuje, fascinaci tím, co je viděno. Je soustředěním se na věc, ne způsob, jakým je nahlížena; na detail, ne kontext; na vzhled, o nějž opírá vlastní expresi věci, ne její vnitřní vlastnosti – a tomuto záměru také vše podřizuje.
Díky své zjevné schopnosti sublimovat potřebné a zbývající zavrhnout, stát jaksi „nad systémem“, se hyperrealismus zdá být symptomem své doby – konzumerismu druhé poloviny dvacátého století, současné kultury obrazu a post-pravdy. Jakoby byl spíše tendencí, než pozitivisticky definovatelným uměleckým stylem, snahou odpovědět na zásadní výzvy moderní kultury – mj. romantismus, fotografii a konceptuální umění – tím, že tomu, co hypertrofuje, nastaví zrcadlo. Proto také jakoby mu přináležela spíše filosofická, sociologická či obecně kulturologická analýza.
 
Osobně mne hyperrealismus oslovil již až v tak ve dvaceti letech, ale nadchnul mne natolik, že jsem chtěl doslova “vyfotit štětcem” zátiší s ovocem. Ano, já ač jsem dnes portrétista jsem se učil právě na obrazech se zátiším. Ono to není až tak špatné se naučit pořádně míchat barvy a prolínat je do sebe právě třeba na takovém jablku. Někdo se možná bude smát, ale toto je základ dobré techniky malby. Není to jediná věc, ono takový realismus až hyperrealismus vyžaduje spíše dobré oko, které je schopno zachytit na předloze či objektu opravdu každičký detail a přenést jej barvou na plátno. Ten, kdo se touto cestou vydá jako já, má před sebou tvrdou práci a také hromadu nelítostných kritiků, kteří jsou schopni vám “vzít vítr z plachet”. Nenechte se odradit, věřte, že cíl který si dáte je pro vás již na dosah ruky.